Cesty víry

Patří mezi lidské přirozenosti hledat smysl života. Někdo nemá takové abstraktní myšlenky rád. Chce to se pořádně odpoutat od všech hranic, abychom se mohli začít ptát, co má smysl. Odpoutat se od všeho, co si člověk vytvořil. Od všech kultur, norem, zažitých vzorců chování a morálky, od každodenního myšlení. Nebrat v úvahu práci, školu a čistě „moji“ úlohu ve světě, o které většinou ani nepřemýšlíme. Ono je vlastně jedno jestli jsem zedník, kuchař či fyzik, ale smysl života by měl být pro všechny stejný, ne? Sloužit společnosti? Milovat? Užít si přítomnost na Zemi?
Kdysi jsem strašně opovrhoval lidmi, kteří svůj smysl života svěřili nějaké jiné myšlence. Víra, že Bůh pro ně má vymyšlený jejich smysl a On je dovede přesně tam, kam mají, či stejně založená víra v osud a neexistenci náhod a lidského zavinění či přičinění, mi přišla být jen pouhou rezignací a zjednodušením všech důležitých otázek. Jak vlastně může taková spousta lidí rezignovat na to, co se s nimi děje a nechat se unášet tím, co věří, že je vede?
Klíčem k osudu a tomu, co někteří nazývají Bohem, není ale slepá víra a oddanost tomu, co se právě děje. Víra v danost věcí zítřka se nemá chápat dnes, ale pozítří. Nejde o věrnost tomu směru, který nás sám táhne, ale o neustálou snahu hledat v tom, co se už stalo, nějaký smysl. Zamýšlet se nad svými chybami a úspěchy, věcmi, co nám schválně nedají spát a skládat podle nich svůj život. Přemýšlet nad tím, kam nás naše minulost posouvá a jak nás identifikuje. Co jme se díky ní naučili a kterým směrem se máme vydat. S pocitem, že každý náš předchozí den nás staví tam, kde stojíme a že každá naše chyba je vryta do mapy života jako výstražné znamení můžeme mluvit o tom, že všechno co se událo, mělo nějaký smysl. Logicky i to co přijde, jakkoliv špatně se to může zdát, se časem ukáže jako důležitá součást našeho života, pokud to tak dokážeme vzít. S odvahou do všech zítřků a s připraveností hledat významy všude po cestě můžeme říct, že vlastně všechno má svůj smysl a nic se nestane bezdůvodně.