Takže si to shrneme. Maastricht je děsná zabíračka. Zkoušku za Period 1 (Evropské právo) udělalo jenom 53% studentů ze 330. Uf jsem mezi nimi. Kdo ví co je to EVS 100cosi Evropská Integrace tak tohle je 130 - 140% její náročnosti. Nářez. Pak ještě esej do What is a good science aneb přemýšlení nad smyslem hodnot a postupů. Ale to byly ponejvíce názorné příklady při kopulaci vlků či řeči o pornu. Taky mi to způsobovalo porodní bolesti ale dopadlo to dobře i bez větší péče. Plnění domácích povinností jako téma bakalářské práce nebo esej do Lidských práv se s tím nedá srovnat.
Ale i přesto, Robin je prostě machr, protože má hlavně nestudijní zážitky. Stihl jsem připravit (spolu s ostatními) víkendovou pařbu pro hostující AEGEE Kaiserslatern, udělat si dalších pár výletů a probdít bezpočet alkoholových nocí. Při tom všem si nezničit peněženku a užít si spoustu srandy. Moje české návštěvy mě drží v kontaktu s domovem a nutí mě si dělat několikadenní prázdniny.
Tolik stránek života. Úspěšný student, obstojný hostitel, cestovatel a dobrodruh, moravský houslista a barman. Přidáme alkohol, lehké drogy (ale jenom jednou tati, slibuju), a zase zvolníme na exotická jídla, podnětnou literaturu a k tomu nové sny a touhy čekající na můj návrat domů.
Učím se žít. Kryštůfek Robin
úterý 17. listopadu 2009
CzEuropean paradox - Lisbon Treaty
Být Čechem v zahraničí, zvláště pak na nějaké katedře Evropských studií, je kolem října taková riziková kombinace. Alespoň třikrát denně se mi někdo svěřuje, jak ho můj prezident neskutečně vytáčí, a nemine týden, abych před nějakou seminární skupinou nevysvětloval, proč jsme vlastně do té Unie vstupovali, když teď ji chceme zničit. Neumím si představit, co by tu dělal na mém místě nějaký Klausův fanoušek. Zkusím vám teď vysvětlit zdejší pohled na Lisabon a na český bojkot Reformní smlouvy.
Kde a jak vlastně vznikal nový evropský dokument? Někdo povídá o roku 2007, coby datum podpisu, někdo o letech 2002 a 2004, svázané s Euroústavou, které se Lisabon tolik podobá. Já se chci vrátit až do roku 1993, kdy se z Evropského hospodářského společenství stala politická instituce, řešící mnohem víc, než hospodářské otázky. Tehdy se rozhodlo, že vznikne EU coby spolek pro politickou spolupráci 12 zemí. A už v dodatcích smlouvy byla vyhlášena povinnost svolat další konferenci, kde se právě podepsaný dokument ještě o něco upraví. Až se bude vědět jak. V roce 1997 se nepodařilo nic, než odstranit nějaké malé připomínky a posílit ty oblasti, které si vyhádali noví členové (Švédsko, Finsko, Rakousko). Začalo rozšiřování o východní země a přišel rok 2000, který přinesl snad ještě méně, než kterýkoliv předtím a rozhodlo se o Konventu v roce 2002.
Konvent byl velkolepý, poprvé v historii Unie nerozhodovali o její podstatě a základech jenom vrchní představitelé států a vlád, ale také zvolení členové parlamentu, sociálních a regionálních partnerů, lobby a široké občanské společnosti. Každý evropský občan si mohl najít cestu, jak se zapojit do diskuse. Výsledkem této celoevropské debaty byla Smlouva o evropských ústavách… Euroústava. Okamžitě byl prohlášen průlom a představena nová Unie, která dokáže přijmout nejen dalších 12 států, včetně ČR, ale například i celý Balkán. Byla předložena obyvatelům celé Evropy, aby se vyjádřili v referendech. Ale tady doplatila EU na svoje resty v informovanosti populace. Ve Francii a Nizozemí se lidé báli slova Ústava a Prezident, Hymna, Vlajka, zákony. Co na tom, že EU je podle Soudního dvora svrchovaný právní pořádek, nadřazený členským státům a jeho smlouvy mají ústavní charakter (rozsudek případu Les Verts vs. EP, 1986), že unijní nařízení jsou víc, než národní zákony (případ Costa ENEL 1964), a že vlajku a hymnu EU už přece každý zná. Nakonec se v roce 2007 dohodla Lisabonská smlouva, která obsahuje velkou většinu toho, co ta Ústavní. Jenom nepoužívá ta citlivá slova a rozházela si články tak, aby nevypadala jako nějaká zakládající listina Evropského státu. Někdo si pořád stěžuje, že je nepřehledná. No, to je právě proto.
Začal jsem schválně v 90. letech. Pro tu souvislost. Popřít teď Lisabonskou smlouvu neznamená jen popřít podpis našeho premiéra v roce 2007 nebo mlčený nesouhlas s Ústavou v roce 2004. Ale popřít náš podíl na Konventu v roce 2002, kdy jsme ani nebyli členy. A popřít naši přihlášku do Unie, která už dávno stála na Maastrichtském chrámu a zcela jasně směřovala tam, kam se chce teď posunout. Ambice Ústavní smlouvy měly do jisté míry i smlouvy z Amsterdamu a Nice v letech 1997 a 2000. A my jsme přesto vstoupili. V novinách se u nás často dočtete o výrocích jako „Česko musí podepsat. Česko nemá na výběr.“ Není to proto, že jsme malý stát. Ale proto, že si protiřečíme.
Kde a jak vlastně vznikal nový evropský dokument? Někdo povídá o roku 2007, coby datum podpisu, někdo o letech 2002 a 2004, svázané s Euroústavou, které se Lisabon tolik podobá. Já se chci vrátit až do roku 1993, kdy se z Evropského hospodářského společenství stala politická instituce, řešící mnohem víc, než hospodářské otázky. Tehdy se rozhodlo, že vznikne EU coby spolek pro politickou spolupráci 12 zemí. A už v dodatcích smlouvy byla vyhlášena povinnost svolat další konferenci, kde se právě podepsaný dokument ještě o něco upraví. Až se bude vědět jak. V roce 1997 se nepodařilo nic, než odstranit nějaké malé připomínky a posílit ty oblasti, které si vyhádali noví členové (Švédsko, Finsko, Rakousko). Začalo rozšiřování o východní země a přišel rok 2000, který přinesl snad ještě méně, než kterýkoliv předtím a rozhodlo se o Konventu v roce 2002.
Konvent byl velkolepý, poprvé v historii Unie nerozhodovali o její podstatě a základech jenom vrchní představitelé států a vlád, ale také zvolení členové parlamentu, sociálních a regionálních partnerů, lobby a široké občanské společnosti. Každý evropský občan si mohl najít cestu, jak se zapojit do diskuse. Výsledkem této celoevropské debaty byla Smlouva o evropských ústavách… Euroústava. Okamžitě byl prohlášen průlom a představena nová Unie, která dokáže přijmout nejen dalších 12 států, včetně ČR, ale například i celý Balkán. Byla předložena obyvatelům celé Evropy, aby se vyjádřili v referendech. Ale tady doplatila EU na svoje resty v informovanosti populace. Ve Francii a Nizozemí se lidé báli slova Ústava a Prezident, Hymna, Vlajka, zákony. Co na tom, že EU je podle Soudního dvora svrchovaný právní pořádek, nadřazený členským státům a jeho smlouvy mají ústavní charakter (rozsudek případu Les Verts vs. EP, 1986), že unijní nařízení jsou víc, než národní zákony (případ Costa ENEL 1964), a že vlajku a hymnu EU už přece každý zná. Nakonec se v roce 2007 dohodla Lisabonská smlouva, která obsahuje velkou většinu toho, co ta Ústavní. Jenom nepoužívá ta citlivá slova a rozházela si články tak, aby nevypadala jako nějaká zakládající listina Evropského státu. Někdo si pořád stěžuje, že je nepřehledná. No, to je právě proto.
Začal jsem schválně v 90. letech. Pro tu souvislost. Popřít teď Lisabonskou smlouvu neznamená jen popřít podpis našeho premiéra v roce 2007 nebo mlčený nesouhlas s Ústavou v roce 2004. Ale popřít náš podíl na Konventu v roce 2002, kdy jsme ani nebyli členy. A popřít naši přihlášku do Unie, která už dávno stála na Maastrichtském chrámu a zcela jasně směřovala tam, kam se chce teď posunout. Ambice Ústavní smlouvy měly do jisté míry i smlouvy z Amsterdamu a Nice v letech 1997 a 2000. A my jsme přesto vstoupili. V novinách se u nás často dočtete o výrocích jako „Česko musí podepsat. Česko nemá na výběr.“ Není to proto, že jsme malý stát. Ale proto, že si protiřečíme.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)