LiFeedback

Takže si to shrneme. Maastricht je děsná zabíračka. Zkoušku za Period 1 (Evropské právo) udělalo jenom 53% studentů ze 330. Uf jsem mezi nimi. Kdo ví co je to EVS 100cosi Evropská Integrace tak tohle je 130 - 140% její náročnosti. Nářez. Pak ještě esej do What is a good science aneb přemýšlení nad smyslem hodnot a postupů. Ale to byly ponejvíce názorné příklady při kopulaci vlků či řeči o pornu. Taky mi to způsobovalo porodní bolesti ale dopadlo to dobře i bez větší péče. Plnění domácích povinností jako téma bakalářské práce nebo esej do Lidských práv se s tím nedá srovnat.

Ale i přesto, Robin je prostě machr, protože má hlavně nestudijní zážitky. Stihl jsem připravit (spolu s ostatními) víkendovou pařbu pro hostující AEGEE Kaiserslatern, udělat si dalších pár výletů a probdít bezpočet alkoholových nocí. Při tom všem si nezničit peněženku a užít si spoustu srandy. Moje české návštěvy mě drží v kontaktu s domovem a nutí mě si dělat několikadenní prázdniny.

Tolik stránek života. Úspěšný student, obstojný hostitel, cestovatel a dobrodruh, moravský houslista a barman. Přidáme alkohol, lehké drogy (ale jenom jednou tati, slibuju), a zase zvolníme na exotická jídla, podnětnou literaturu a k tomu nové sny a touhy čekající na můj návrat domů.

Učím se žít. Kryštůfek Robin

CzEuropean paradox - Lisbon Treaty

Být Čechem v zahraničí, zvláště pak na nějaké katedře Evropských studií, je kolem října taková riziková kombinace. Alespoň třikrát denně se mi někdo svěřuje, jak ho můj prezident neskutečně vytáčí, a nemine týden, abych před nějakou seminární skupinou nevysvětloval, proč jsme vlastně do té Unie vstupovali, když teď ji chceme zničit. Neumím si představit, co by tu dělal na mém místě nějaký Klausův fanoušek. Zkusím vám teď vysvětlit zdejší pohled na Lisabon a na český bojkot Reformní smlouvy.

Kde a jak vlastně vznikal nový evropský dokument? Někdo povídá o roku 2007, coby datum podpisu, někdo o letech 2002 a 2004, svázané s Euroústavou, které se Lisabon tolik podobá. Já se chci vrátit až do roku 1993, kdy se z Evropského hospodářského společenství stala politická instituce, řešící mnohem víc, než hospodářské otázky. Tehdy se rozhodlo, že vznikne EU coby spolek pro politickou spolupráci 12 zemí. A už v dodatcích smlouvy byla vyhlášena povinnost svolat další konferenci, kde se právě podepsaný dokument ještě o něco upraví. Až se bude vědět jak. V roce 1997 se nepodařilo nic, než odstranit nějaké malé připomínky a posílit ty oblasti, které si vyhádali noví členové (Švédsko, Finsko, Rakousko). Začalo rozšiřování o východní země a přišel rok 2000, který přinesl snad ještě méně, než kterýkoliv předtím a rozhodlo se o Konventu v roce 2002.

Konvent byl velkolepý, poprvé v historii Unie nerozhodovali o její podstatě a základech jenom vrchní představitelé států a vlád, ale také zvolení členové parlamentu, sociálních a regionálních partnerů, lobby a široké občanské společnosti. Každý evropský občan si mohl najít cestu, jak se zapojit do diskuse. Výsledkem této celoevropské debaty byla Smlouva o evropských ústavách… Euroústava. Okamžitě byl prohlášen průlom a představena nová Unie, která dokáže přijmout nejen dalších 12 států, včetně ČR, ale například i celý Balkán. Byla předložena obyvatelům celé Evropy, aby se vyjádřili v referendech. Ale tady doplatila EU na svoje resty v informovanosti populace. Ve Francii a Nizozemí se lidé báli slova Ústava a Prezident, Hymna, Vlajka, zákony. Co na tom, že EU je podle Soudního dvora svrchovaný právní pořádek, nadřazený členským státům a jeho smlouvy mají ústavní charakter (rozsudek případu Les Verts vs. EP, 1986), že unijní nařízení jsou víc, než národní zákony (případ Costa ENEL 1964), a že vlajku a hymnu EU už přece každý zná. Nakonec se v roce 2007 dohodla Lisabonská smlouva, která obsahuje velkou většinu toho, co ta Ústavní. Jenom nepoužívá ta citlivá slova a rozházela si články tak, aby nevypadala jako nějaká zakládající listina Evropského státu. Někdo si pořád stěžuje, že je nepřehledná. No, to je právě proto.

Začal jsem schválně v 90. letech. Pro tu souvislost. Popřít teď Lisabonskou smlouvu neznamená jen popřít podpis našeho premiéra v roce 2007 nebo mlčený nesouhlas s Ústavou v roce 2004. Ale popřít náš podíl na Konventu v roce 2002, kdy jsme ani nebyli členy. A popřít naši přihlášku do Unie, která už dávno stála na Maastrichtském chrámu a zcela jasně směřovala tam, kam se chce teď posunout. Ambice Ústavní smlouvy měly do jisté míry i smlouvy z Amsterdamu a Nice v letech 1997 a 2000. A my jsme přesto vstoupili. V novinách se u nás často dočtete o výrocích jako „Česko musí podepsat. Česko nemá na výběr.“ Není to proto, že jsme malý stát. Ale proto, že si protiřečíme.

Předsevzetí a to před tím

Dám vám radu, jestli chcete jet na ERASMUS a nehorázně se tam flákat, užívat si večírky, pořád jezdit na výlety a udělat si takové legendární jednosemestrální prázdniny, tak si vezměte mapu a udělejte si velký křížek na nápise Maastricht. To je totiž snad to jediný místo kam NESMÍTE jet...
Začíná mi jedno ze 3 zkouškových období, které tady za semestr, začínající 27. srpna a končící 1. února... stihnu.

Tak se tady teď šrotím na zítřejší zkoušku a modlím se, abych ji nemusel opakovat v prosinci. Aspoň že na to mám klid, teď když mi uznali téma bakalářky. K tomu mám v pondělí odevzdat dossier (shrnutí povinné četby s reflexí) do filosofického semináře o podstatě vědy a ve čtvrtek píšu test v ISu na lidská práva. ERASMUS!! :)) Ale ne, užívám si to tady. Intro week-end byl prostě nářez, protože jsem měl na jeden večer kozy jak tři vozy a namalovaný oči a tancoval na Venga boys u tyče... fotky na požádání. Vyhráli jsme za to láhev vodky. Všechno se to tady v AEGEE nějak páruje a je sranda to sledovat. Mě přijede ve středu někdo z domoviny, a tak budem lítat po výletech a objevovat Belgii/Německo/Nizozemsko.. Předtím bude Halloween party a během bude Cocktail workshop. Následně přijedou Němci a my je musíme opít, aby opili oni nás, až se podíváme k nim. Potom mě čeká další návštěva a nové kolo po Beneluxu, no ale od 18 listopadu FAKT nevim co budu dělat :P Dal jsem si před pár týdny pár předsevzetí, tak počítám s tím, že mě dostatečně zaměstná vymýšlení racionálních důvodů, proč jsem je nemohl splnit:

1) jíst zdravě (abych mohl splnit číslo 5)
2) učit se průběžně (abych měl čas na číslo 4)
3) zase jet za bratrem (aby se mi nestýskalo po rodině :))
4) víc psát na svůj blog (aby se VÁM stýskalo víc po MĚ)
5) být lepší wolverine (protože vypadat jako Hugh Jackmann není špatný nápad)

Tak už je to skoro měsíc co jsem sem něco napsal a už je to měsíc co bydlím 1000 kilometrů od domova :)
Co se tady změnilo? Víc jsem si zvykl. Chtěl jsem sem několikrát napsat příspěvek o tom, jak se tu nic neděje, jak organizace ERASMUS studentů pokulhává... Celá Erasmácká paráda spočívá v tom, že se na webu vypíše datum a hospoda a tam se prostě sejde 60 lidí (což je o 20 víc než kapacita podniku). Hledej si a dělej co chceš jen neotravuj ty s tričkem organizátorů, oni se jenom baví..
Po týdnu nemoci a dalším týdnu nudy v tomto stylu mi začaly opravdové školní povinnosti, takže mi život zabíraly filmy a čtení/psaní do hodin. Za ty dva týdny sedavého nic jsem se nějak hůř vešel do kalhot a přišlo předsevzetí nějaké změny. Podíval jsem se na net jaké studentské spolky tady jsou, jaké možnosti mám coby výměnný student a další den se zaregistroval v AEGEE... akorát včas abych stihl začátek introduction period, kde se pije 2x týdně na nějaké akci.. Barbeque, James Bond night, Quiz night, Walk-in drinks, Blind beer tasting, International dinner... zavrhl jsem Univerzitní orchestr pro zápisné 50 eur a pořád se odhodlávám objevit Maastrichtskou horolezeckou stěnu. Před týdnem a půl jsem si dal předsevzetí nějak sportovat a od té doby denně běhám... kousek... kolem koní, mlýna a kukuřice :) Uvidíme jak dlouho mi to vydrží ale z 9 dní jsem 8 zvládl (jeden mi vzala kocovina..)

Nějak se to tu rozjelo, učení střídá akci, eura nějak mizí a přátelé přibývají :) snad to takhle vydrží, mám za sebou i výlet do Amsterdamu, v pondělí jedu do Aachen a v sobotu objevit Maastrichtský vinohrad. Někdy se snad dostanu i za bratrem do Bruselu ale víkend na tento jedeme s AEGEE na nějaký members week-end bůh ví kam... takže se prostě nenudím ;)

Crazy Netherlands...

První školní den. Whohoo (ne, zas tak nadšenej jsem nebyl). Takže budíček na ráno a podle rozvrhu se hlásím před půl devátou na recepci, aby mi ukázali, která učebna je ta moje. "Jste ve špatné budově, ukažte mapu. Tady, budova číslo 3."
Při cestě do prokleté trojky jsem se ztratil. Nevadí, snad tu znají akademickou čtvrthodinku. Udýchaný dorazím na místo s novou recepcí se stejným nápisem v rozvrhu a dostávám nadějnou odpověď. "To je tady přes ulici za tím staveništěm." Nevědomky jsem byl poslán do budovy číslo 7, fakulty práv. No co předmět se jmenuje institucionální právo EU, třeba to mám externě. Nemám.
"No tak to vás poslali špatně, asi mysleli budovu na kopci (myšleno na pětimetrovém převýšení)" Budova na kopci naprosto nevěděla co se mnou. "My pro vás zavoláme. Děkuju, aspoň tak." První den a půl hodiny po začátku. No to bude sranda. "Na telefonu nám nikdo nemohl nic říct, uděláte nejlépe když se vrátíte na hlavní budovu."

Po 40 minutách hledání a 4 prozkoumaných pracovištích se vracím tam, odkud jsem přišel. Recepčního jsem upozornil na to, že samotný název EU Law neznamená, že studuju práva, ale Evropská studia. "Oh I am so sorry, that must be on Grote Gracht 82, just here next door" Fajn. Po hodině jsem byl poslán do auly 20 metrů od startu. Připadám si jako idiot, vymýšlím výmluvy bez nepříjemných obvinění a se svěšenou hlavou otevírám zelené dveře. "Cože tady? Alula? Ale my tu žádnou aulu nemáme, to vás poslali špatně, určitě mysleli tuhletu... NE tam už jsem byl. No, tak jděte vedle na recep.. Tam už jsem byl DVAKRÁT..." Nezbývá než udělat si výlet po třetí. Recepční mě radši poslal na studijní, nevěděl si rady.
"Ježiš promiňte máte špatný rozvrh, tenhle jsme vám měli dát až na Period 2, vidíte, tady je to napsáno... to esPII v rohu." Nakonec jsem dostal nový rozvrh, začínající až zítra až v 11. Po odchodu ze školy mě ale trošku vyděsilo, že mám zítra v 11 najít stejnou učebnu jako dneska v 8:30.

Zrovna když si jedu po mostě přes dálnici, která odděluje centrum od mé čtvrti, a přemýšlím o tom, že bych si dal panáka, vidím vedle sebe běžet ovci. Bééé. A další. A další. Asi tak 20 ovcí je vedle mostu, pod mostem a vesele se pase na prostoru mezi dálnicí a železnicí.

V Maastrichtu mě už opravdu nic nepřekvapí.

Flashishka :)

Tohle jsme fasovali na Univerzitě... je to ta nejvíc cool věc co jsem kdy dostal od nějaké instituce. Máme na tom všechny organizační pokyny. Je to fakt flash drive a náramek v jednom :)) záviďte

Cesta tam...

Z Vídně nebo z Bratislavy? Do posledního dne sledovat zprávy... pojedu na Slovensko. Kdo se trochu pohybuje v dění chápe s kým jsem letěl. SkyEurope je levné a nespolehlivě mě nakonec dostalo do Bruselu. Ale byla to sranda. Už cestou do Bratislavy jsem na nádraží pomáhal s kufrem jedné Bulharce. Pak jsme spolu bloudili na nádraží a hledali autobus 61 směr letisko. Jeden z nás letěl do Holandska a druhý do Belgie. Skončili jsme ale nakonec oba stejně. Já akorát tak o 6 hodin později. Letadlo do hlavního města Evropy mělo hodinu delay, takže mi ujel vlak. Seděl jsem vedle jedné hodné Slovenky, co mě zavedla na nádraží (chytře umístěné už v suterénu letiště). Další hodní Indové mi ukázaly kde vystoupit v Bruselu-Noord a tam jsem si musel nějak přelouskat dvojí značení (Liege, Luik a Lutych je to samé) Svou ohromnou francouzštinou jsem si koupil lístek.... Eeee Bon soir je voudrais une billet a Maastricht... I know Je dois....eee... wait in Liege pour cinq hours... Ano správně. Přijel jsem o půl jedné na ufo nádraží ve výstavbě. Místo terminálu pouze stavební buňky s automatem na brambůrky a kafe. RedBull z letiště byl lepší. V jednu mě uklizeč vyhodil, že do 4 bude zamčeno a musím si Remarqua dočíst jinde... takže lavička na nástupišti. Prostě východní přistěhovalci v akci. Do Maastrichtu o půl šesté jel ten nejhorší vlak, jakým jsem kdy jel, ale zvládli jsme to :) Teď se jen neztratit v životě... mám problémy zatím akorát s uklízením :P

Maastricht: Before we get started

I guess I owe you something...

Ahoj z Maastrichtu :) už jsem tady pár dní, tak začínají dojmy. Škola sice ještě čeká, ale už jsem byl představen :). Na ulici s úžasným jménem Grote Gracht (g číst jako grrchrghch) mám ještě úžasnější fakultu s úžasným úvodem. Žádné papírování, počkat 3 hodiny na fotku jako u nás, ale seznámení u čaje a kávy... nějak mě to šokovalo. U stolu jsme utvořili partu, snad si na všechny vzpomenu. Máme jednu holku z USA, typicky Daria z takového toho kresleného seriálu. Svět nebere vážně, nosí černou a má v nose kroužek jak mají krávy (bez urážky mám ji rád :)), Zack.. další američan, trochu rocker a Kouďák. HeLLo i AM fedeRICO from iTAly... dobře, někdo mívá vlastní přízvuk :)) s Federicem ještě další dvě, co si při pojmu Brno i něco vybaví.. (go Valentino, go for the Grand Prix) Španělsko nám reprezentuje jenom jedna duše, zato Maďarů je tu opravdu hodně.. 2 studenti z Estonska, pár francouzů a asi 5 turků. Kdo říkal že do Maastrichtu jezdí jenom Němci teda fakt kecá. Němec ani jeden :) Jsem dost zvědavý na týmovou práci.

Typologie žen podle odmítnutí

Jak odmítnout? Co čekat? Co nedělat? No to vám teda neřeknu ale pobavit se můžeme :))
A jaké jsem vám vymyslel typy?

Strohá

Když ji někam pozvete či naznačíte zájem něco podniknout, tak vás jenom úsměvem a mile, krátce a jasně ... prostě odmítne. Ne promiň, nechci. Jsi fajn, ale ne. Takovou holku většinou ani neslyšíte kladně odpovídat, protože pokud o někoho stojí, sama ho vytáhne ven.

Utěšující

Ta má velice neodbytnou potřebu vám to odmítnutí nějak vykompenzovat. Zaobalí ho do spousty řečí o skvělém kamarádovi, o tom jak jí to prostě nenapadlo atd. Dost často se vtipně zamotá a pak neví, jak z toho ven. „Víš, jsi strašně strašně fajn, ale nepřitahuješ mě. Jako ne že bys nebyl přitažlivý jsi hezký a milý a tak ale, tak jsem to taky nemyslela... Tohle je celkem i sranda, ale někdo nemá rád, když se v tom tak mácháte.

Nesvá

Jako by nevěděla, co na to říct. To asi všichni, ale tato víc, než ostatní. Trvá delší dobu, než ze slečny doopravdy něco vypadne, ale nakonec se dočkáte v celku jasné odpovědi. Jo, proč ne.

Urážlivá

„Ne (posměšek), tyjo, ne. Hej, ... ne. Vůbec. Ty sis myslel, že se mi líbíš? Vždyť my se k sobě nehodíme (vole). S klesající inteligencí a vzděláním se procento těchto odmítnutí zvyšuje. Každopádně už nejsem teenager a nedivil bych se, kdyby to momentálně bylo moderní. Tvrdost použitých slov je individuální. Jednou jsem to snad i zažil, ale spíš je to z druhé ruky.

Nevypočitatelná

Na náznaky a otázky odpovídá nerozhodně. V touze pokud možno nezranit žadatele dokáže svoje ne oplést tolika větami, že vám vyplyne nevím. Hodně často si vymyslí nějaký dočasný stav, proč to zrovna nejde. „Já jsem teď zamilovaná do někoho jiného.“ nebo „Já teď nehledám vztah.“ Snaží se (vědomě či nevědomě) nechat otázku na zájem o vás nezodpovězenou. Jste fajn, ale ne jako potenciální přítel. A je přece tak nepříjemné to vyslovit. Vždyť vás to zraní (!)
Existuje i jedna zvlášť záludná mutace, kdy s vámi oslovená slečna dokonce ve slabých chvilkách flirtuje. Sama to nepřizná, ale zvedá jí to sebevědomí. „Aspoň že mám tebe, ty jsi na mě tak hodný“, no jo, co naděláte.

Jako malé shrnutí si zhodnotíme jednotlivé typy. Já mám nejradši strohé odmítnutí, ale je fakt, že někdo rád ty řeči okolo, takže i útěcha je někdy hezká. Být obzvlášť nesvá dost často znamená hodně dlouhé období trapného ticha při dalších setkáních, ale to se dá přežít. Už vám o tu holku nejde tak, jak dřív. Pokud si po urážlivém odmítnutí po právu řeknete, že jste se zamilovali do pěkné trubky, pak pro slečny nevypočitatelné bych vymezil zeď a nechal je střílet. Naštěstí poslední, kdo mě takto odmítl, byla jedna slečna ze střední školy.

Holky nezlobte se :))

Kávovar

Už čtyři roky máme kávovar. Nechcete kávovar? Normální espresso mašina od AEG Electrolux s takovou tou pákou. Hezká, stříbrná, fajn. To jsem měl zase jednou nápad a na své 18. narozeniny nám koupil do kuchyně tuhle příšeru, bez vědomí, co přijde potom.

Naučil jsem celou rodinu, že po obědě se pije kafe. Zvlášť v létě, kdy si jídlo bereme na zahradu a nikomu se nechce zase psát seminárky, opravovat sešity nebo naříkat, což je ve stáří práce na plný úvazek, slouží presso jako vítané prodloužení poledního odpočinku. A tak se po jídle všichni shodnou, že Robin dělá tu kávu nejlepší (protože ji udělá pro všechny) a dobrou hodinku se ještě povídá. Robin donese pár šálků, mamka možná nabere zmrzlinu, já na ní přidám malinový topping a někdy i šlehačku. A tak jsem si vlastně k 18. narozeninám nedal kávovar, ale hodně, opravdu hodně velký nášup rodinné pohody. Nevzpomínám si, že bychom se kdy sešli jen tak u stolu a probrali, co se za ten týden v klanu stalo.
Kupte si kávovar.


Espresso AEG Electrolux – 2500 Kč, káva na presso TESCO Columbia, Costa Rica 250g, podle výběru – 47,50 Kč. Zmrzlinu si zjistěte sami, topping mají u LIDLa za 25,-Kč a můžu ho jenom doporučit :)

Studentův průvodce po ERASMU

Pomalu zjišťuju díky facebooku a náhodným setkáním, že jsem vlastně s tím Erasmem dost napřed. Uznaná angličtina, písemná přihláška už leží v Maastrichtu a zbývá snad jen Letter of Acceptance abych se začal starat o prachy. Ubytování zařízené, kolo vypůjčené, finance zaslíbeny. A jelikož chci stejně psát o svém erasmáckém pobytu zpravodajství, proč nezačít s průvodcem po výjezdu už s předstihem.
Takže co musíte udělat krok za krokem, abyste byli úspěšní Erasmáci?

Krok 1 – Podat si přihlášku
ERASMUS je spousta papírování, je to strašně složité a berou jenom určité lidi. Tak to je obvyklý blábol, co si myslí tak 80% studentů, včetně mě. Pokud bych popsal postup podle sebe, tak si zjistěte nejlépe od horlivějších studentů, kdy je deadline pro vaši fakultu, (díky Dario :), ten den vstaňte trošku dřív, asi v 10 nebo v 11. Zjistěte si, komu ten papír vlastně odevzdat a kdy má úřední hodiny (díky Zdeňko :) Pokud jste z FSS máte čas tak do jedné, což je tak akorát. Přihláška má takové ty triviální údaje jako jméno, ročník, nejtěžší část je zvolit si první a náhradní univerzitu, kam byste chtěli vyjet. Na stránce katedry máte seznam škol, se kterými ta vaše spolupracuje. Něco z toho plácněte na přihlášku a pusťte se do motivačního dopisu.
Motivační dopis musí nutně obsahovat, jak jste zapálení do všeho, co se vám nikdy nechtělo dělat, jak chcete na Erasmu hlavně studovat a náhodou právě ta jedna škola vás přitahuje víc, než všechny holky na světě. Přehánět, upravit se tak, aby byl ten výjezd pro vás co nejvíce šitý na míru. Univerzitu nezměníte, od toho se kecá :) Jo a nezapomeňte to napsat v angličtině, jinak to pak musíte přepisovat v knihovně a ještě utratit 1,50,- Kč za tisk. Rada, v angličtině se moc nepoužívají květnaté věty, takže nepiště jako já :)
Pak stačí na studijní vyzvednout si výpis předmětů a můžete to odevzdat. Čistého času tak 2 hodiny se snídaní a cestou do školy.
Jak to hodnotí? Originalita dopisu, ročník a studijní průměr. Mám podezření na to, že ten ročník má celkem vliv. Pokud máte poslední šanci vyjet coby bakalář, a nenapíšete úplnou katastrofu, máte solidní šanci se někam dostat. A průměr? Ono srovnávat prváka, kterému se počítá z 5 předmětů a druháka se 105 kredity není úplně fér kritérium, takže o průměr se fakt nebojte.

Krok 2 – První kroky po přijetí
Radovat se, radovat se, uklidnit přítelkyni, uklidnit babičky, uklidnit naštvané, co vám pomohli a sami se nedostali (sorry Dario :) a radovat se. Teď není kam spěchat, všechno je fajn, máte na chvíli pocit, že život nemůže být lepší, tak si to užijte.

Krok 3 – Kontakt s budoucí univerzitou
Univerzita má na stránkách milion mailů. Napíšete na ten centrální, odkud vám samozřejmě neodpoví, protože jste měli napsat někam jinam. Podívejte se všude. Podívejte se na fakultu, kamkoliv kde najdete zastrčený odkaz EXCHANGE STUDENTS a nebo tak něco. U mě to probíhalo asi takto:
První byl mail na study@unimaas.nl, kde mi sice odepsali, ale jenom s pozdravem jste blbě. Pár dní jsem ve volných chvílích hledal všechno možné, až jsem našel jejich exchange office. Ten byl ale pro vyjíždějící Holanďany. Tam byli ale aspoň natolik hodní, že mě odkázali na fakultu. Ti měli na webu celkem přehledně exchange students odkaz, ale na jejich centrální mail nikdo neodpovídal. Mail paní Sabine coby Exchange co-ordinatora byl také celkem mlčenlivý, tak jsem se odhodlal zavolat. Někdo mi tam zachrochtal ale po anglickém pozdravu už mi bylo zase sděleno, že to má na starosti international relations officer. Nevadí. Tady už byla komunikace bezproblémová a začaly se věci hýbat.

Krok 4 –application form a další požadavky
Pokud už jste tak daleko, že víte kam se obrátit, zjistili jste si určitě i potřebné dokumenty, které po vás vyžadují. U jazykových nároků se nebojte, pro ERASMUS většinou neplatí, jenom se musíte hádat. Ostatní věci jako application form, transcript of records (výpis předmětů) už jsou hračka a stačí je doporučeně poslat. Dělejte si kopie a originál nedávejte z ruky.

Krok 5 – Ubytování
Když už se vám zdá pobyt dost reálný, začněte řešit, jak bydlet. První možnost jsou koleje. Info většinou naleznete na stránkách, ale když už máte ten kontakt, není problém se zeptat i takto. U mě třeba (Maastricht, Nizozemsko) vychází koleje dráž, než ubytování na privátě. Mají ale dobře organizovaný trh s podnájmy, takže mi netrvalo zas tak dlouho a byt byl na světě. Dvojnásobně velký, s kuchyní a koupelnou, manželskou postelí a o 40 euro levnější, než kolej. Musíte prostě hledat. Nebojte se volat, mailovat, vyplatí se. Navíc můžete kápnout na něco podobného, jako já. Majitel je student Unimaas, vyjíždějící na Erasmus do Japonska, takže se tam hezky prostřídáme. Navíc studuje to stejné, co já se chystám. Nechá mi tam všechny učebnice, materiály a zápisky. Holt se sháněním ubytování musíte začít hodně brzo.

Na další krok se čeká. Potřebuju letter of acceptance ze 2 důvodů. Důkaz pro správce nemovitosti, že budu student (pro ně osvobození od daní a podmínka smlouvy, kterou převezmu), zároveň skoro poslední a určitě nejdůležitejší krok k řešení stipedia

Když se dva perou, rudá se dere

Vždycky jsem si myslel, že doba, kdy se lidé obrátí proti vlastnímu přesvědčení je výsadou diktátorských pučů a fanatických ideologií. Ale ač se mi to zdá do teď neuvěřitelné, dokázala to i naše demokratická politická scéna. Moje matka, která před 20 lety volala po svobodě a našila mi na všechny svršky znak Občanského fóra, chce v příštích parlamentních volbách volit Komunisty. Prý se naštvala na celou parlamentní sebranku a nehodlá ty frašky podporovat.

Jeden rodič snad nebude taková síla, co mě ale trochu děsí je logika jejího uvažování. Ona totiž ale vůbec nemusí být sama. Máme v parlamentu 5 stran, 3 z toho jsou v neschopné a rozhádané koalici. Zelení se štěpí a zase slučují, a Lidovci jen naplno potvrdili fakt, že vnitrostranické boje se řeší přes média. Čtvrtá si po pádu vlády neví rady s odpovědností, popírá, že nějakou dostala, a k tomu se chová neskrývavě arogantně. Paroubkovi rostou křídla do nebes a po minulém sjezdu je jeho neohroženost znát. Ale i Rath, zpochybňující soudní rozhodnutí, a vůbec celý ten nedostatek respektu před samotnou Českou republikou působí dojmem ze středověké věty „stát jsem já“.

Skoro se předchozí výčet nestydím nazvat vyčerpávajícím popisem naší politiky, kdyby tu v parlamentu nebyla jedna až příliš početná skupina poslanců, převyšující definici malé strany. Její představitelé se vždy snaží s klidem konstatovat nesouhlas s vládou, s bontonem podporovat to, co ČSSD křičí a trochu provokativně poukazovat na to, že oni se jako jediná strana k moci zas tak nehlásí. Kritizují všechny ostatní stejně jako většina české veřejnosti. Předseda je tichý, ale důrazný a bohužel mu musím nenávistně uznat, že vzbuzuje seriózní dojem. A jak se tedy zachováte na protest? Ideály z roku 1989 vám ničí současná politická generace a 20 let vám zředí vzpomínky. Malá strana se do parlamentu s velkou pravděpodobností nedostane a KSČM má v sobě i lehký antisystémový nádech. Znáte lepší volbu pro všechny ty naštvané a znechucené? Já jen doufám, že jich není tolik, jak se zdá.

Studentský život

„Užívej si ten studentský život, chlapče. Co já bych za to dal, to byly moje nejlepší léta.“ Ale tak asi jo. Je pravda, že se polovinu života jen tak flákám, nezapírám, že chodím aspoň dvakrát týdně za nějakou zábavou, že mám volna v podstatě tolik, kolik si ho udělám, takže vlastně dlužím všem těm babičkám, dědečkům a dalším úsměvné přikývnutí. Ale já mám pořád pocit, že na Život, Svět a všechno okolo ještě čekám.

Je to o samostatnosti. Ať my studenti chceme nebo ne, většina z nás je závislá na rodičích. Já u nich bydlím a jím, slušná skupinka dostává obstojnou měsíční rentu. Takřka všichni si vydělávají na zábavu, na prázdniny, na něco lepšího, protože to základní máme. Hrstce se podaří sehnat práci, která jim tu samostatnost dovolí a jenom jeden nebo dva ze sta mají pozici odpovídající jeho inteligenci. Tak se žije život bez starostí se sem tam vydřenou korunou. Život s možnostmi i bez nich, s jistotou i nesnází.

Protože pokaždé, když někam jdu, podívám se nejdřív do kasičky, jestli můžu. Protože když se za měsíc sejde víc nějakých událostí, musím si chtě nechtě vybrat jednu nebo dvě. Protože když má Katka narozeniny, nemůžu vybírat to, co jí chci koupit ale to, co mě nebude stát můj měsíční rozpočet. Prázdniny pro mě nejsou volno, ale výhybka mezi školou a prací, typicky s dvoutýdenní pauzou, na kterou padne ta dvouměsíční snaha. S vysokoškolským vzděláním si od života slibuju financí trochu víc, ale musím si prostě počkat, až tu výšku dokončím.

Ale finance někdy nejsou podstatné. Lidi, které dokáže zaručit jenom studetská parta, dokážou přebít i večer na suchu. Romantika ročního vztahu je na prázdninách lepší, než písky moře ve čtyřiceti. Horší je čekání na sebe sama. Čím vlastně budu, až vystuduju? Nemám přehnané nároky? Bude mě vůbec nějaká práce bavit? Nebudu mít nějakých 15 tisíc a žít od výplaty k výplatě? Mám sny. Chci mít alespoň trochu tvůrčí práce, přiměřený stres, prostor na sebeuplatnění a možnost se nějak kariérně hýbat. Mít na vrcholu pracovní dráhy plat pod 30 tisíc, budu ze sebe zklamaný. Dělám teď vůbec něco pro to, abych žil co chci? Mám na to vůbec šanci? Všechny moje očekávání se datují až do doby vlastní samostatnosti. Přestože vím, že se mám dobře, tak na život ještě čekám. Ale bojím se, že mě zklame.

Filmová pohádka Kryšrůfka robina

Znáte ty staré umírající lidi před kamerou, jak vypráví naprosto neuvěřitelný a fascinující příběh svého života, kam se vměstnalo tolik krásných zážitků a emocí. Každý kousek je jedinečný a ať už se smutnou nebo veselou vzpomínkou dává tomu člověku právo být sám se sebou spokojený, protože ani den z těch všech, které mu svět dal, nepřišel nazmar. Forest Gump, Benjamin Button, to jsou pro mě postavy stříbrného plátna, které mě donutí přemýšlet, jestli neplýtvám časem na věci, co mě někdy nebudou bavit. Jestli si můžu říct, že jednou taky budu umírat bez touhy zažít ještě stovky nových věcí, a zbude mi jen zvědavost pro to, co mě potká za výdechem.

Existuje tolik nudných věcí, co v životě musím a nemusím dělat, a které mě v této chvíli štvou. Nudná rutina všedních dní s výhledem na obyčejný víkend, měsíc po měsíci a rok za rokem, každá vzpomínka a kdysi zajímavá událost mi zešediví. Má to tak i pan Button, Kate z Titanicu a Orlando z Království nebeského, Batman nebo kdo chcete? Jenže film má jenom kolem dvou až tří hodin, takže veškerá ta šedá šťáva, kdy nám Batman seká trávu nebo Kate umívá nádobí, nebo kdy si Benjamin vydělává drhnutím ptačího trusu na lodi, se jen tak elegantně přeskočí či letmo zmíní. A divákovi zůstanou v paměti jen výlety do Ruska, ping pongový turnaj, vždycky a pokaždé dokonalá láska plná jedině vášnivých scén a bez všeho normálního okolo. Filmoví hrdinové mají peníze na všechny cesty a večeře, odvahu opustit deset rodných měst bez mrknutí oka. Zatímco já chodím do školy a do práce, mezi všemi krásnými dny mi tvoří většinu i ty rutinní nutné věci, které k životu prostě patří a které jsou někdy tak nezajímavé. A protože o mě nikdo film nenatočí, napíšu si ho sám

Narodil jsem se z dvojčat a myslím, že v 7. měsíci. Od malička jsem měl problémy s pohybem právě díky předčasnému porodu, ale stejně dnes běhám a sportuju, i když bez velkých úspěchů. Moje umělecká kariéra začala už v 5 letech, kdy jsem začal hrát na housle a zpívat v kantiléně, která mě dostala až do Janáčkova divadla. Škola byla fajn, kromě všudypřítomných fotbalistů a občasné šikany. Ty dva poslední jevy spolu nečekaně souvisí.

Dost jsem cestoval a to už od dětství. Zažil jsem dokonce ještě jugoslávské pláže, ze kterých jsem uplaval díky nafukovacímu kruhu a nápadu mého staršího bratra až k obrovskému parníku pár kilometrů od břehu. Když jsem byl poprvé v Itálii, tehdy se třídou mé matky, rozhodla se skupinka holek, že asi sedmiletého kluka naučí líbat po francouzsku. Nešlo mi to, každopádně na můj věk jsem si nevedl špatně. Obrázkové pexeso mě ale vzrušovalo víc. Prošel jsem si dětskými láskami, ze kterých nikdy nic nebylo, měl jsem pár dobrých kamarádů, kteří mi v 7. třídě napsali dlouhé zdůvodnění, proč se mnou už nikdy nepromluví. První těžké období 6 měsíců bez přátel. V 9. třídě jsem začal pít a konečně zapadl, na rozdíl od mé sestry.

Od gymnázia jsem si sliboval nový začátek, ale kamarádky jsem měl až po roce, kamarády před maturitou. Bylo mi šestnáct a v té době „se to stalo“. Poprvé jsem s někým chodil, poprvé jsem byl někdo a poprvé jsem se skoro udusil při polibku. Nevydrželo to dlouho. Ale ještě ten rok jsem začal opravdu pít, sbalil punkerku a sem tam (asi 3x) si dal trávu. Punkerka mě podvedla s nejlepším kamarádem, který byl i signatář dopisu v 7. třídě, ale já ho mám stejně pořád rád. Začal jsem psát básničky, přestal jsem hrát na housle. Přišly problémy s rodiči, z domu mi odešla sestra a já se zase zamiloval. Betty byla hodně svá, originální a vždycky plná nápadů. Teď by se slušela dlouhá charakteristika krásného vztahu, klopýtnutí a milujících frází, ale tohle není femme fatal. Časem nás spojila i moje další umělecká dráha v Domino theater. Ale zpočátku nadšenému herci začalo vadit agresivní a hysterické vystupování režisérky, a tak jsem si z maturity vytvořil záminku nemít na nic čas. Měl jsem i další role. Jedno léto mě přijali na letní školu JAMU, další podzim jsem odehrál 2 reprízy francouzského Chez Gastounet se mnou v hlavní roli. Betty opustila divadlo spolu se mnou. Odjela na 4 měsíce do Dánska, po návratu ještě odehrála pár představení v roli mé manželky a potom mi zlomila srdce. Ale díky básničkám, které jsem jí napsal, mě začala obdivovat středně velká skupina dívek a moje třída konečně pochopila, že nejsem blb. Jenom citlivý. Ten rok jsem zastupoval Bělorusko v modelu OSN a přiblížil jeho politiku názorům KLDR, odmaturoval za čtyři se současným přijetím na 3 školy. Tehdy byl čas se ohlédnout zpět, co mi ty roky daly. Za svoji střední školu jsem poznal opovržení, lásku, uznání, nové lidi, nové země, Paříž, Bretagne, východ Francie, Amsterodam, Tunis… Tunis, tady jsem nabyl sebevědomí. Ke svým osmnáctinám jsem se sestrou, otcem a penicilinem jel na pobřeží plné slunce a alkoholu zdarma. Penicilin mohl za to, že jsem na rozdíl od rodiny trávil čas v hotelu a potkal i okouzlil pětadvacetiletou modelku z Popradu. To člověku přidá na image. Nebyl to nijak velký románek, ale ten týden obdivovala to, proč já jsem se nesnášel. Citlivost, odlišnost a ideály. Za zmínku snad ještě stojí moje fotbalová kariéra, která svého vrcholu dosáhla na šampionátě v Zagrebu. I přes dobrý výkon a chycenou penaltu v druhém zápase jsem nezvládl ten první a zařídil jinak dobře hrajícímu týmu zpáteční jízdenku domů. Měli mě rádi.

Mezi maturitou a vysokou jsem procestoval Sicílii se zastávkou v Římě a snažil se oživit svůj „spisovatelský talent“, který jsem tehdy ještě věřil, že mám. Psal jsem cestopisy, ale vytvořil jen pár básní pro Betty a pořád ještě doufal, že se vrátí. Vysoká, celým jménem Masarykova univerzita v Brně, fakulta sociálních studií, mě začala měnit už poněkolikáté. Ještě před začátkem semestru jsem šel na seznamovací akci, kde jsem se tedy opravdu seznámil. Seznámil s femme fatal pro dnešní řádky, i když tehdy to ještě rozhodně nebylo znát. Robin měl roli aktivního a po prvním dni také jediného přítomného muže kolektivu, což k mému překvapení okouzlilo nejenom tu jednu slečnu. Studium moderní historie, evropských struktur a nových druhů alkoholu ve mě vyvolalo nutnost vytvořit si vlastní názory a začít být hrdý na svůj styl, na svou osobnost. Z komunistické rodiny, která v nové generaci ustoupila do sociální demokracie, se ve mě vyvinula v liberála, a začaly mé infarktové spory s babičkou. Koupil jsem si elektrické housle, abych rok na to zjistil, že akustické mi vyhovují víc, nahradil si psaní hudbou a zamluvil vám tím svou femme fatal. S tou jsme se jako kamarádi po pár večerech nenápadně oťukávali, až sbalila slovenského informatika a na jeden večer nepřišla. Po letech (slovy 2) jsem zase žárlil, a když se po ICQ na přednášce rozešli, koupil jsem jí čokoládovou tyčinku. Zkráceně jednou přišel večer, kdy jsem dostal pusu. Jednou přišel večer, kdy jsem stál pod jmelím a pusu dal. Završilo to naše první rande s filmem, co Katka donesla - Hannibal, drama, krev, holý mozek a Antony Hopkins – no znáte lepší příběh na rande?

A co se stalo od té doby? Znovu jsem cestoval a znovu to plánuju, ale bez své femme fatal se mi nikam nechce. Výjimkou byl „hudební tábor“ v Turecku spolu s šíleným holčičím triem, které mi ke konci pobytu připadalo i přes nezáživné konverzace o Břeclavské společnosti celkem fajn. Na začátku roku přišla finanční krize a já přišel o svou práci ve strojírenské firmě. Možná mi to otevřelo cestu do jedné velké společnosti s jedním velkým platem. Možná se přihlásím na další školu a možná to nebude ani v České republice. Možná se mi změní životní styl a budu si moct víc dovolit. Možná budu víc romantický, protože se mi poslední dobou začíná chtít. Ale určitě se pořád něco mění. Možná o tom pochybuju, každopádně to tak má být. Pohledem zpět mě to totiž baví. A jedeme dál.