Nemoc, která se táhne z části svou přirozeností a z části mou blbostí už téměř 2 týdny mým životem mě uvěznila v jednom pokoji spolu s mojí myslí. Nejspíš je to přesně to, co jsem po všech těch událostech a dobách, co přišly, potřeboval.
V posledních dnech mi v hlavně přebíhá epitaf Jiřího Wolkera, který si sám napsal pro svůj náhrobní kámen ve chvílích, kdy věděl, že je už v nevyléčitelném stádiu tuberkulózy:
Zde leží Jiří Wolker, básník, jenž miloval svět a pro spravedlnost jeho šel se bít. Dřív, než moh’ srdce k boji vytasit, zemřel. Mlád dvacet čtyři let.
Já i všichni moji kolem mě mají nebo brzo budou mít čtyřiadvacítku za sebou. A přestože nikdo z nás neumírá, je to zvláštně přelomový věk. Wolker byl a bude navždy jenom básníkem. Studoval sice práva, ale bohužel umřel ještě předtím, než mohl být nečím jiným. My jsme zatím stále jenom studenti, často umělci a snílci, doposud toužící po romantických ideálech, ať už si to uvědomujeme nebo ne. Mnozí z nás už začali někde pracovat, ale málokdo plánuje zůstat za rok tam, kde je nyní. Ten jeden rok je strašidelně krátká doba, a ač se všichni těší na změnu a nezávislost, na konec chudých studentských dní a začátek bohatších dospělých zítřků, jenom blázen by z toho neměl trochu strach. Stejně, jako na střední škole před výběrem univerzity, i teď nám naše další kroky předurčí mnohem víc, než bychom chtěli v tomto okamžiku ovlivnit.
Pro všechny z vás, kteří se cítíte stejně jako já, můžu vyhrabat z historie ještě dalšího spisovatele. Jean Paul Sartre ve svém díle promlouvá o úzkosti z bytí. O pocitu, který zažíváme právě proto, že veškerá naše rozhodnutí jsou nevratná a neopakovatelná. O tom, že všechno můžeme udělat jenom jednou. A jestliže cítíme onu úzkost z bytí, pak je to znamení, že nám na vlastním životě záleží. A že se jej pravděpodobně budeme snažit žít nejlépe, jak je to jenom možné. Úzkost v jeho díle je pozitivním pocitem, který nás žene dopředu tak, abychom ze sebe vydali to nejlepší. Mnohem horší by totiž bylo, kdybychom ve svých čtyřiadvaceti neměli potřebu ovlivnit svůj život. Kdybychom mu bez záchvěvu srdce nechali volný průběh. Naše srdce se chcou bít o lepší budoucnost. Protože jsme mladí. A nikdo jiný to pro nás neudělá.
