Studentův průvodce po ERASMU

Pomalu zjišťuju díky facebooku a náhodným setkáním, že jsem vlastně s tím Erasmem dost napřed. Uznaná angličtina, písemná přihláška už leží v Maastrichtu a zbývá snad jen Letter of Acceptance abych se začal starat o prachy. Ubytování zařízené, kolo vypůjčené, finance zaslíbeny. A jelikož chci stejně psát o svém erasmáckém pobytu zpravodajství, proč nezačít s průvodcem po výjezdu už s předstihem.
Takže co musíte udělat krok za krokem, abyste byli úspěšní Erasmáci?

Krok 1 – Podat si přihlášku
ERASMUS je spousta papírování, je to strašně složité a berou jenom určité lidi. Tak to je obvyklý blábol, co si myslí tak 80% studentů, včetně mě. Pokud bych popsal postup podle sebe, tak si zjistěte nejlépe od horlivějších studentů, kdy je deadline pro vaši fakultu, (díky Dario :), ten den vstaňte trošku dřív, asi v 10 nebo v 11. Zjistěte si, komu ten papír vlastně odevzdat a kdy má úřední hodiny (díky Zdeňko :) Pokud jste z FSS máte čas tak do jedné, což je tak akorát. Přihláška má takové ty triviální údaje jako jméno, ročník, nejtěžší část je zvolit si první a náhradní univerzitu, kam byste chtěli vyjet. Na stránce katedry máte seznam škol, se kterými ta vaše spolupracuje. Něco z toho plácněte na přihlášku a pusťte se do motivačního dopisu.
Motivační dopis musí nutně obsahovat, jak jste zapálení do všeho, co se vám nikdy nechtělo dělat, jak chcete na Erasmu hlavně studovat a náhodou právě ta jedna škola vás přitahuje víc, než všechny holky na světě. Přehánět, upravit se tak, aby byl ten výjezd pro vás co nejvíce šitý na míru. Univerzitu nezměníte, od toho se kecá :) Jo a nezapomeňte to napsat v angličtině, jinak to pak musíte přepisovat v knihovně a ještě utratit 1,50,- Kč za tisk. Rada, v angličtině se moc nepoužívají květnaté věty, takže nepiště jako já :)
Pak stačí na studijní vyzvednout si výpis předmětů a můžete to odevzdat. Čistého času tak 2 hodiny se snídaní a cestou do školy.
Jak to hodnotí? Originalita dopisu, ročník a studijní průměr. Mám podezření na to, že ten ročník má celkem vliv. Pokud máte poslední šanci vyjet coby bakalář, a nenapíšete úplnou katastrofu, máte solidní šanci se někam dostat. A průměr? Ono srovnávat prváka, kterému se počítá z 5 předmětů a druháka se 105 kredity není úplně fér kritérium, takže o průměr se fakt nebojte.

Krok 2 – První kroky po přijetí
Radovat se, radovat se, uklidnit přítelkyni, uklidnit babičky, uklidnit naštvané, co vám pomohli a sami se nedostali (sorry Dario :) a radovat se. Teď není kam spěchat, všechno je fajn, máte na chvíli pocit, že život nemůže být lepší, tak si to užijte.

Krok 3 – Kontakt s budoucí univerzitou
Univerzita má na stránkách milion mailů. Napíšete na ten centrální, odkud vám samozřejmě neodpoví, protože jste měli napsat někam jinam. Podívejte se všude. Podívejte se na fakultu, kamkoliv kde najdete zastrčený odkaz EXCHANGE STUDENTS a nebo tak něco. U mě to probíhalo asi takto:
První byl mail na study@unimaas.nl, kde mi sice odepsali, ale jenom s pozdravem jste blbě. Pár dní jsem ve volných chvílích hledal všechno možné, až jsem našel jejich exchange office. Ten byl ale pro vyjíždějící Holanďany. Tam byli ale aspoň natolik hodní, že mě odkázali na fakultu. Ti měli na webu celkem přehledně exchange students odkaz, ale na jejich centrální mail nikdo neodpovídal. Mail paní Sabine coby Exchange co-ordinatora byl také celkem mlčenlivý, tak jsem se odhodlal zavolat. Někdo mi tam zachrochtal ale po anglickém pozdravu už mi bylo zase sděleno, že to má na starosti international relations officer. Nevadí. Tady už byla komunikace bezproblémová a začaly se věci hýbat.

Krok 4 –application form a další požadavky
Pokud už jste tak daleko, že víte kam se obrátit, zjistili jste si určitě i potřebné dokumenty, které po vás vyžadují. U jazykových nároků se nebojte, pro ERASMUS většinou neplatí, jenom se musíte hádat. Ostatní věci jako application form, transcript of records (výpis předmětů) už jsou hračka a stačí je doporučeně poslat. Dělejte si kopie a originál nedávejte z ruky.

Krok 5 – Ubytování
Když už se vám zdá pobyt dost reálný, začněte řešit, jak bydlet. První možnost jsou koleje. Info většinou naleznete na stránkách, ale když už máte ten kontakt, není problém se zeptat i takto. U mě třeba (Maastricht, Nizozemsko) vychází koleje dráž, než ubytování na privátě. Mají ale dobře organizovaný trh s podnájmy, takže mi netrvalo zas tak dlouho a byt byl na světě. Dvojnásobně velký, s kuchyní a koupelnou, manželskou postelí a o 40 euro levnější, než kolej. Musíte prostě hledat. Nebojte se volat, mailovat, vyplatí se. Navíc můžete kápnout na něco podobného, jako já. Majitel je student Unimaas, vyjíždějící na Erasmus do Japonska, takže se tam hezky prostřídáme. Navíc studuje to stejné, co já se chystám. Nechá mi tam všechny učebnice, materiály a zápisky. Holt se sháněním ubytování musíte začít hodně brzo.

Na další krok se čeká. Potřebuju letter of acceptance ze 2 důvodů. Důkaz pro správce nemovitosti, že budu student (pro ně osvobození od daní a podmínka smlouvy, kterou převezmu), zároveň skoro poslední a určitě nejdůležitejší krok k řešení stipedia

Když se dva perou, rudá se dere

Vždycky jsem si myslel, že doba, kdy se lidé obrátí proti vlastnímu přesvědčení je výsadou diktátorských pučů a fanatických ideologií. Ale ač se mi to zdá do teď neuvěřitelné, dokázala to i naše demokratická politická scéna. Moje matka, která před 20 lety volala po svobodě a našila mi na všechny svršky znak Občanského fóra, chce v příštích parlamentních volbách volit Komunisty. Prý se naštvala na celou parlamentní sebranku a nehodlá ty frašky podporovat.

Jeden rodič snad nebude taková síla, co mě ale trochu děsí je logika jejího uvažování. Ona totiž ale vůbec nemusí být sama. Máme v parlamentu 5 stran, 3 z toho jsou v neschopné a rozhádané koalici. Zelení se štěpí a zase slučují, a Lidovci jen naplno potvrdili fakt, že vnitrostranické boje se řeší přes média. Čtvrtá si po pádu vlády neví rady s odpovědností, popírá, že nějakou dostala, a k tomu se chová neskrývavě arogantně. Paroubkovi rostou křídla do nebes a po minulém sjezdu je jeho neohroženost znát. Ale i Rath, zpochybňující soudní rozhodnutí, a vůbec celý ten nedostatek respektu před samotnou Českou republikou působí dojmem ze středověké věty „stát jsem já“.

Skoro se předchozí výčet nestydím nazvat vyčerpávajícím popisem naší politiky, kdyby tu v parlamentu nebyla jedna až příliš početná skupina poslanců, převyšující definici malé strany. Její představitelé se vždy snaží s klidem konstatovat nesouhlas s vládou, s bontonem podporovat to, co ČSSD křičí a trochu provokativně poukazovat na to, že oni se jako jediná strana k moci zas tak nehlásí. Kritizují všechny ostatní stejně jako většina české veřejnosti. Předseda je tichý, ale důrazný a bohužel mu musím nenávistně uznat, že vzbuzuje seriózní dojem. A jak se tedy zachováte na protest? Ideály z roku 1989 vám ničí současná politická generace a 20 let vám zředí vzpomínky. Malá strana se do parlamentu s velkou pravděpodobností nedostane a KSČM má v sobě i lehký antisystémový nádech. Znáte lepší volbu pro všechny ty naštvané a znechucené? Já jen doufám, že jich není tolik, jak se zdá.

Studentský život

„Užívej si ten studentský život, chlapče. Co já bych za to dal, to byly moje nejlepší léta.“ Ale tak asi jo. Je pravda, že se polovinu života jen tak flákám, nezapírám, že chodím aspoň dvakrát týdně za nějakou zábavou, že mám volna v podstatě tolik, kolik si ho udělám, takže vlastně dlužím všem těm babičkám, dědečkům a dalším úsměvné přikývnutí. Ale já mám pořád pocit, že na Život, Svět a všechno okolo ještě čekám.

Je to o samostatnosti. Ať my studenti chceme nebo ne, většina z nás je závislá na rodičích. Já u nich bydlím a jím, slušná skupinka dostává obstojnou měsíční rentu. Takřka všichni si vydělávají na zábavu, na prázdniny, na něco lepšího, protože to základní máme. Hrstce se podaří sehnat práci, která jim tu samostatnost dovolí a jenom jeden nebo dva ze sta mají pozici odpovídající jeho inteligenci. Tak se žije život bez starostí se sem tam vydřenou korunou. Život s možnostmi i bez nich, s jistotou i nesnází.

Protože pokaždé, když někam jdu, podívám se nejdřív do kasičky, jestli můžu. Protože když se za měsíc sejde víc nějakých událostí, musím si chtě nechtě vybrat jednu nebo dvě. Protože když má Katka narozeniny, nemůžu vybírat to, co jí chci koupit ale to, co mě nebude stát můj měsíční rozpočet. Prázdniny pro mě nejsou volno, ale výhybka mezi školou a prací, typicky s dvoutýdenní pauzou, na kterou padne ta dvouměsíční snaha. S vysokoškolským vzděláním si od života slibuju financí trochu víc, ale musím si prostě počkat, až tu výšku dokončím.

Ale finance někdy nejsou podstatné. Lidi, které dokáže zaručit jenom studetská parta, dokážou přebít i večer na suchu. Romantika ročního vztahu je na prázdninách lepší, než písky moře ve čtyřiceti. Horší je čekání na sebe sama. Čím vlastně budu, až vystuduju? Nemám přehnané nároky? Bude mě vůbec nějaká práce bavit? Nebudu mít nějakých 15 tisíc a žít od výplaty k výplatě? Mám sny. Chci mít alespoň trochu tvůrčí práce, přiměřený stres, prostor na sebeuplatnění a možnost se nějak kariérně hýbat. Mít na vrcholu pracovní dráhy plat pod 30 tisíc, budu ze sebe zklamaný. Dělám teď vůbec něco pro to, abych žil co chci? Mám na to vůbec šanci? Všechny moje očekávání se datují až do doby vlastní samostatnosti. Přestože vím, že se mám dobře, tak na život ještě čekám. Ale bojím se, že mě zklame.