„Užívej si ten studentský život, chlapče. Co já bych za to dal, to byly moje nejlepší léta.“ Ale tak asi jo. Je pravda, že se polovinu života jen tak flákám, nezapírám, že chodím aspoň dvakrát týdně za nějakou zábavou, že mám volna v podstatě tolik, kolik si ho udělám, takže vlastně dlužím všem těm babičkám, dědečkům a dalším úsměvné přikývnutí. Ale já mám pořád pocit, že na Život, Svět a všechno okolo ještě čekám.
Je to o samostatnosti. Ať my studenti chceme nebo ne, většina z nás je závislá na rodičích. Já u nich bydlím a jím, slušná skupinka dostává obstojnou měsíční rentu. Takřka všichni si vydělávají na zábavu, na prázdniny, na něco lepšího, protože to základní máme. Hrstce se podaří sehnat práci, která jim tu samostatnost dovolí a jenom jeden nebo dva ze sta mají pozici odpovídající jeho inteligenci. Tak se žije život bez starostí se sem tam vydřenou korunou. Život s možnostmi i bez nich, s jistotou i nesnází.
Protože pokaždé, když někam jdu, podívám se nejdřív do kasičky, jestli můžu. Protože když se za měsíc sejde víc nějakých událostí, musím si chtě nechtě vybrat jednu nebo dvě. Protože když má Katka narozeniny, nemůžu vybírat to, co jí chci koupit ale to, co mě nebude stát můj měsíční rozpočet. Prázdniny pro mě nejsou volno, ale výhybka mezi školou a prací, typicky s dvoutýdenní pauzou, na kterou padne ta dvouměsíční snaha. S vysokoškolským vzděláním si od života slibuju financí trochu víc, ale musím si prostě počkat, až tu výšku dokončím.
Ale finance někdy nejsou podstatné. Lidi, které dokáže zaručit jenom studetská parta, dokážou přebít i večer na suchu. Romantika ročního vztahu je na prázdninách lepší, než písky moře ve čtyřiceti. Horší je čekání na sebe sama. Čím vlastně budu, až vystuduju? Nemám přehnané nároky? Bude mě vůbec nějaká práce bavit? Nebudu mít nějakých 15 tisíc a žít od výplaty k výplatě? Mám sny. Chci mít alespoň trochu tvůrčí práce, přiměřený stres, prostor na sebeuplatnění a možnost se nějak kariérně hýbat. Mít na vrcholu pracovní dráhy plat pod 30 tisíc, budu ze sebe zklamaný. Dělám teď vůbec něco pro to, abych žil co chci? Mám na to vůbec šanci? Všechny moje očekávání se datují až do doby vlastní samostatnosti. Přestože vím, že se mám dobře, tak na život ještě čekám. Ale bojím se, že mě zklame.
Žádné komentáře:
Okomentovat