CzEuropean paradox - Lisbon Treaty

Být Čechem v zahraničí, zvláště pak na nějaké katedře Evropských studií, je kolem října taková riziková kombinace. Alespoň třikrát denně se mi někdo svěřuje, jak ho můj prezident neskutečně vytáčí, a nemine týden, abych před nějakou seminární skupinou nevysvětloval, proč jsme vlastně do té Unie vstupovali, když teď ji chceme zničit. Neumím si představit, co by tu dělal na mém místě nějaký Klausův fanoušek. Zkusím vám teď vysvětlit zdejší pohled na Lisabon a na český bojkot Reformní smlouvy.

Kde a jak vlastně vznikal nový evropský dokument? Někdo povídá o roku 2007, coby datum podpisu, někdo o letech 2002 a 2004, svázané s Euroústavou, které se Lisabon tolik podobá. Já se chci vrátit až do roku 1993, kdy se z Evropského hospodářského společenství stala politická instituce, řešící mnohem víc, než hospodářské otázky. Tehdy se rozhodlo, že vznikne EU coby spolek pro politickou spolupráci 12 zemí. A už v dodatcích smlouvy byla vyhlášena povinnost svolat další konferenci, kde se právě podepsaný dokument ještě o něco upraví. Až se bude vědět jak. V roce 1997 se nepodařilo nic, než odstranit nějaké malé připomínky a posílit ty oblasti, které si vyhádali noví členové (Švédsko, Finsko, Rakousko). Začalo rozšiřování o východní země a přišel rok 2000, který přinesl snad ještě méně, než kterýkoliv předtím a rozhodlo se o Konventu v roce 2002.

Konvent byl velkolepý, poprvé v historii Unie nerozhodovali o její podstatě a základech jenom vrchní představitelé států a vlád, ale také zvolení členové parlamentu, sociálních a regionálních partnerů, lobby a široké občanské společnosti. Každý evropský občan si mohl najít cestu, jak se zapojit do diskuse. Výsledkem této celoevropské debaty byla Smlouva o evropských ústavách… Euroústava. Okamžitě byl prohlášen průlom a představena nová Unie, která dokáže přijmout nejen dalších 12 států, včetně ČR, ale například i celý Balkán. Byla předložena obyvatelům celé Evropy, aby se vyjádřili v referendech. Ale tady doplatila EU na svoje resty v informovanosti populace. Ve Francii a Nizozemí se lidé báli slova Ústava a Prezident, Hymna, Vlajka, zákony. Co na tom, že EU je podle Soudního dvora svrchovaný právní pořádek, nadřazený členským státům a jeho smlouvy mají ústavní charakter (rozsudek případu Les Verts vs. EP, 1986), že unijní nařízení jsou víc, než národní zákony (případ Costa ENEL 1964), a že vlajku a hymnu EU už přece každý zná. Nakonec se v roce 2007 dohodla Lisabonská smlouva, která obsahuje velkou většinu toho, co ta Ústavní. Jenom nepoužívá ta citlivá slova a rozházela si články tak, aby nevypadala jako nějaká zakládající listina Evropského státu. Někdo si pořád stěžuje, že je nepřehledná. No, to je právě proto.

Začal jsem schválně v 90. letech. Pro tu souvislost. Popřít teď Lisabonskou smlouvu neznamená jen popřít podpis našeho premiéra v roce 2007 nebo mlčený nesouhlas s Ústavou v roce 2004. Ale popřít náš podíl na Konventu v roce 2002, kdy jsme ani nebyli členy. A popřít naši přihlášku do Unie, která už dávno stála na Maastrichtském chrámu a zcela jasně směřovala tam, kam se chce teď posunout. Ambice Ústavní smlouvy měly do jisté míry i smlouvy z Amsterdamu a Nice v letech 1997 a 2000. A my jsme přesto vstoupili. V novinách se u nás často dočtete o výrocích jako „Česko musí podepsat. Česko nemá na výběr.“ Není to proto, že jsme malý stát. Ale proto, že si protiřečíme.